Náboženství a média

V souvislosti s tématem čísla může jít o náboženská média, o obraz náboženství v různých, i ryze světských médiích, ba i o úvahy nejsou-li rozhlas a televize, tisk a elektronická média náboženstvím dneška, střízlivěji řečeno neplní-li některé sociální funkce náboženství.

Tomáš Halík v článku Média - náboženství naší doby opět píše, že roli, jíž dominantně hrálo náboženství, převzala věda, popřípadě i umění a nejnověji se jí ujala média. Připíše-li náboženství funkce, jež nalézáme i mimo náboženství, např. podávat srozumitelný výklad světa, sjednocovat a legitimizovat, mohou se pochopitelně i média jevit jako náboženství. Též se ptá, v co věří a co uctívají ti, kteří se považují za ateisty. Nenáboženští lidé nebývají ochotni takto si nechat připisovat víru a přáli by si více respektu ke svým postojům. Esejistický styl příspěvku bez odvolání na prameny a cesty uvažování však umožňuje takto nezávazně klást teze.

Zdeněk Vojtíšek v článku Jen tušení souvislostí ukazuje, jak psaní nebo redigování informací o náboženských skupinách může vést k soudním přím. Jakkoli se mnoho žurnalistů již obává psát pohrdlivě o menšinách etnických, náboženské minority jsou stále vítaným terčem. Jejich příslušníci však už získali občanskou odvahu (úspěšně či neúspěšně) se bránit. Má-li kritika obstát, musí být všechna tvrzení prokazatelná.

Hledá se viník současných civilizačních potíží? Žurnalistický islám značně odlišný od islámu islámského může být režiséry mediální scény do této role obsazen. Bronislav Ostřanský čtenářům známý studiemi o islámské mystice v článku Vnímání islámu v Česku referuje o islámské sebeprezentaci. Část tištěných a zejména elektronických zdrojů neváhá nazvat islamofóbní frontou. Vyrovnaných referencí o muslimech nachází málo. V závěru si všímá i dialogu islámu s jinými náboženstvími, především s křesťanstvím.

Libuše Martínková se znalostí aktuálního stavu diskuse i v zahraničí v článku Křesťané v sociálních sítích na Internetu poskytuje popis i analýzu přítomnosti křesťanů v této nové části internetu. Dodržuje religionistický odstup, volbou tématu a přiznaným hodnocením přece jen ukazuje své sympatie a antipatie.

Ondřej Ipser opět ukázal vlohu pro pečlivou práci. Využívá sociologických a demografi ckých metod. Názvem Obraz církví v českých médiích nabízí široký záběr, věnuje se však jen českým celoplošným tištěným deníkům. Ukazuje, jak nevyrovnaně a s jakou libovůlí noviny referují, jak jsou pro ně důležitá kontroverzní témata a jak pomáhají vytvářet negativní obraz o náboženských menšinách.

Téma oživují rozhovory. Jaromír Volek v rozhovoru s Milošem Mrázkem podporuje s využitím bohatšího repertoáru argumentů Halíkovy teze o médiích jako náboženství. Pavel Hošek rozmlouvá s Danielem Rausem, dlouholetým šéfem náboženského vysílání Českého rozhlasu. Ten tradiční roli žurnalistiky a publicistiky, tedy veřejnou kontrolu, nezmiňuje. Mluví diplomaticky o "novinářském pokrytí oné náboženské dimenze." Jakoby úkol svého týmu v médiu veřejné služby viděl spíše v tlumočení idejí a nároků náboženských institucí.

Jan Jandourek nabízí neocenitelnou znalost konkrétních osob a prožití situací. Odstup od církevní instituce, který projevil ještě ve své knížce Když papež odchází, je ten tam. Stává se i tento dosud břitký ironik součástí celkového pohybu k adorování početných, vlivných a politicky dobře pokrytých náboženských organizací?

Stručnou ukázku nechtěně zábavného, i když někdy bohužel nebezpečného zacházení s nálepkou "sekta," tentokrát v časopisu Bravo Girl! nabízí na třetí straně obálky Zdeněk Vojíšek.

Ivan O. Štampach