K čemu potřebujeme svobodu?

Svoboda pro Českobratrskou církev evangelickou

Přemýšlení o změně, jak jsme ji před dvaceti lety začali prožívat, a přemýšlení o dosavadním životě ve svobodné společnosti, jsem postavil na obrazu daru. K jeho základním rysům patří nejen to, že byl dán, ale nedílně jej tvoří také to, jak je přijímán, jak je s ním dále nakládáno a hospodařeno, případně jak je rozmnožován. To je pro mě rámec toho, čím je dar svobody pro církevní společenství, které reprezentuji, a z druhé strany rámec uzavírá úvaha o tom, jaké mohou vyplývat těžkosti a komplikace z přijetí takového daru.

Dary stále padají i shůry
Církve střední a východní Evropy byly nedávno obdarovány zkušeností, kterou jim může zá-vidět kdekterý novodobý křesťan z jiných částí Evropy. Nakonec i samy církve, jichž se tento zážitek týkal, byly – troufám si tvrdit – onou skutečností překvapeny. Dar svobody byl pře-kvapením. Naše volání k Hospodinu v době totality obsahovalo kromě konkrétních přímluv také prosby o svobodu pro národy žijící v totalitních režimech. Když pak byly naše modlitby vyslyšeny a téměř s hravostí a lehkostí zmizel režim konečně i u nás, mohli jsme v církvích zažívat to, čím se již po staletí kochá židovský národ a co pro nás do té doby bylo spíše lite-rárním odkazem nepoznané zkušenosti, případně nanejvýš vzpomínkou víry: "Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal“ (Ž 126,1). Podzim roku 1989 dal zažít alespoň části Evropy, pokud použila zrak víry, jak také může vypadat Boží jednání. Modlitby byly vyslyšeny. Ač jsme s tím příliš nepočítali, začala téměř ze dne na den a většinou nenásilně nová éra, doba svobody a směřování k demokracii.

Takový dar jsme vesměs s radostí přijali. Stáli jsme na pokraji nové doby, snažili jsme se rozpoznávat její budoucí obrysy. Tušili jsme je spíše mlhavě, však také náš zrak byl až příliš obtěžkán minulou dobou. Do výhledů kupředu se neustále promítala minulostí přibarvená přání a představy, jak by nová doba mohla také vypadat a co by mohla přinést. Vstup do nové doby se mohl trochu podobat příchodu Izraelců do země zaslíbené, když z ní měl nejen radost, ale cítil též obavy. Nekritická euforie byla spíše ojediněle korigována vědomím, že nebude-li Hospodin stavěti domu (Ž 127,1), nevstupujeme do snadného období. Na druhou stranu jsme věřili, že bude-li Hospodin zván k budování „nového domu“, pak sny o budoucnosti zůstanou alespoň trochu přiměřené žádoucímu směru další cesty. To samo o sobě však nepotlačovalo vděčnost za otevření nového prostoru života a služby. Postupně jsme však na vlastní kůži poznávali, že Boží dary musíme intenzívně dotvářet a dávat jim formu.

Dary jako polotovary
Přemýšliví lidé již tehdy tušili, že začala další pouť, ve které nepůjde jen o to přemalovat ná-pisy, přetřít kulisy a vyměnit pouze to, co skutečně skřípalo a dřelo. Takové úvahy tehdy byly velice silné a dodnes se vrací tehdejší vážně zvažovaná možnost, zda by nestačilo vytvářet jakéhosi křížence obou systémů – socialistického a kapitalistického, mírně totalitního a částečně svobodného. Porozumět takovým myšlenkovým pochodům lze vcelku snadno, opět s odkazem na skutečnost, že značnou část společnosti tvořili lidé, kteří s předchozím režimem spojili větší díl svých životů. Bylo pro ně (pro nás) téměř nemožné ztotožnit se se skutečností, že nová pouť nabere dobrý směr až tehdy, když bude určována zásadní proměnou lidí, jejich myšlení a životů. Domnívám se, že dodnes stále ještě platí, že šíře svobody nás stále překvapuje nikoliv tím, co nám dává, ale tím, co od nás žádá.

Připomínám tyto zkušenosti především proto, abych ukázal, jaké zázemí tvořilo půdo-rys budoucí činnosti církví a nás, jednotlivých jejích členů nebo pracovníků. Nesmíme zapo-mínat na to, že jsme byli na začátku nové doby a nakonec i v průběhu řady dalších let roztě-kaní díky mnoha úkolům, ke kterým nás volala společnost – touha po nápravě křivd, snaha, jak pomoci návratu spravedlnosti, jak pomoci nástupu svobody a přípravě procesů jejich budoucího naplňování. To a mnohé další byly významné úkoly, my jsme se v nich začali angažovat a jistě jsme svým dílem pomohli. Otázkou jen zůstává, zda se v soustředění na takové úkoly nedostalo zvěstování evangelia trochu stranou. Nechci (a nemohu) na minulé angažmá duchovních a pracovníků církví v procesu nápravy minulých křivostí nahlížet s křečovitou kritičností a už vůbec nechci být soudcem. Však jsem nástup svobody charakterizoval jako projev zvláštní Boží milosti. Ovšem umístěním duchovních a samých církví blíže středu všeho dění se dělo něco neplánovaného: do našeho myšlení se vazba na pozemské potřeby a poměry vryla hlouběji, než jsme si mysleli. Jak nás dar svobody překvapil, tak nás volal k naprosto zásadní účasti s touhou nestát mimo, být přímo a aktivně účasten, být svázán s přítomností. I za cenu toho, že přítomnost nás naprosto pohlcovala.

Nejvýraznější změna posledních dvaceti let
Poslední desetiletí čím dál více odhaluje zásadní slabinu v dlouhodobě převládající myšlence, že člověk může být pánem svého života a je schopen tento úkol beze zbytku plnit. Zatímco ve východní a střední Evropě byly mnohé životodárné a život motivující hodnoty z myslí a duší lidí mýceny politickým režimem, v ostatních zemích docházelo k něčemu po-dobnému, ovšem z jiných příčin. Dělo se to přesyceností a snadnou dosažitelností všeho, co leželo v horizontu lidského pozemského nahlížení a chtění. Co bylo za horizontem, to bylo vytlačováno jako neaktuální a tedy pro přítomnost zbytečné. Pozvolna se tak člověk dostával do vleku sil, které jej ovládly. O vládu nad sebou samým postupně přišel, až se jí spíše vzdal. Nedávno jsem četl zajímavou zkušenost jednoho svého kolegy formulovanou jako otázku: zda se křesťanství a praktikování zbožnosti ve vyspělých zemích nedostává na úroveň zábavy, kterou si člověk vhodně ordinuje jako „přizdobení“ nutného zla svého žití, tj. plnění pracovních povinností a úkolu a zvládání života obecně.

Darům však nenastal konec. Lidé i církve u nás však obdrželi další dar. Ten je v tom, že jsme byli převedeni přes počáteční období přijímání změněných podmínek pro život a došli jsme až k dnešku. V něm poznáváme, že nová příležitost stále ještě trvá. Dostáváme šanci stát se takovými společenstvími, která znovu mají zpřítomnit to, oč člověk přišel. Ukázat životní motivaci v metafyzicky existujících hodnotách a v zacílení za dostupný a dohlédnutelný horizont lidského pohledu a lidských sil. Zpřítomňování takových hodnot přivede člověka k tomu, aby opět mohl poznat blahodárnost vedení ze strany Boží a přijmout je. S čím dál větší naléhavostí doléhá na člověka naší doby poznání, jak je pro život potřebný přesah přes sebe sama a to, co člověk má.

Církevní společenství vzešlá z reformace mají jistou výhodu v otevřenosti, jak ji umož-ňuje a poskytuje zásada průběžné obnovovatelnosti (semper reformanda). I když prý tato zásada nebyla nikdy v době reformace takto formulována, je přítomná a zjistitelná v myš-lení reformátorů, víme o ní dodnes a musíme ji vzít vážně. Reformační konfese nejsou, nechtějí být samy o sobě předmětem víry, nýbrž toliko vyjádřením víry, jak jí obnovné hnutí ve své chvíli a na svém místě porozumělo. Proto jednotlivé články konfesí zpravidla začínají slovy „naše církve učí…“ nebo „věříme a ústy vyznáváme“ apod., aby bylo zřetelné, že zde jde o pokus vyjádřit sice víru obecnou, ale pokus datovaný, za kterým stojí a za nějž je odpovědna konkrétní církev. V předmluvě k Druhé helvetské konfesi vyhlašují její autoři, že jsou „vždycky hotovi“ obsáhleji vyložit to, co předkládají, a zejména: „Těm, kdo by ze slova Božího lépe učili, jsme ochotni se skutečným díkem povoliti a poslechnouti jich v Pánu…“[1]

Tím, že do takové neukončenosti učení a lidského poznání vrůstá reformační křesťan, nese na sobě připravenost vyhlížet nové a tomu novému do života také pomáhat. To platí pro celou šíři lidského života, proto církev neexistuje ve společnosti již jen jako náboženská nebo kultovní organizace, ale jako katalyzátor takových aktivit, které prolamují bariéry mezi lidmi a staví mosty mezi jednotlivými lidskými individui. Vstupuje-li s tím na pole kultury, ekonomiky, výchovy, religionistiky nebo politiky, to je v takové chvíli vedlejší. Důležité je to, že skutečně a právě takto přichází a vstupuje.

Navzdory všem těžkostem a komplikacím doby, se nemohu (a nechci) zbavit dojmu, že církve, tedy i ČCE, s darem svobody potkaly ty nejlepší podmínky pro službu i život, a to za řadu několika desetiletí. Stále však hrozí nebezpečí, že může dojít k vyprázdnění nebo zmar-nění takového velikého a historicky jedinečného daru. Může se tak stát, pokud 1. neuchopíme příležitost jako jedinečnou a darovanou;
2. nebudeme umět nahlížet na celou souvislost jako na tu, ve které stále platí Boží zaslíbení stvrzená Kristem;
3. se budeme nové doby bát nebo si na ni stěžovat bez schopnosti pokorně vyznávat své nedostačování;
4. nebudeme schopni kriticky nahlížet na demokratický systém, který je jen tehdy přínosný, když je v něm prostřednictvím lidí zastoupen výrazný prvek teokracie;
5. budeme lepší budoucnost budovat na slepé závislosti na politických, ekonomických a mocenských souvislostech;
6. se nevrátíme k evangeliu a k jeho osvobozování sebe sama a následným nesení svobody skrze věrohodné svědectví i druhým;
7. náš výhled k dobré budoucnosti zastřou závoje lhostejnosti, pocity bezmoci a všelijaké falešné naděje či neopodstatněné sny.

Protože době, ve které žijeme, stále rozumím jako veliké a darované příležitosti, ne-mohu jinak, než předpokládat, že úlohou církve není jen obvazovat raněné za frontou, ale také a předně vychovávat budoucí generaci těch, kdo budou tvořit v delším horizontu funkční a lepší systém života svobodné společnosti. [2] Naše role je především v tom, že přestaneme být těmi defenzívními, těmi, kdo se stále potřebují jen vymezovat vůči druhým, a začneme být těmi, kdo zvěstováním evangelia znovu potvrdí jeho dostačitelnost pro plný a bohatý život. Naděje pro budoucnost spočívá především v tom, co věrohodného vyko-náme sami a dnes. To můžeme činit pouze v nadějné otevřenosti vůči působení Ducha Božího, v dosvědčování modernosti a dostačitelnosti víry v Boha a s vědomím, že právě vše, co spásného Kristus nese, je novou krví pro vyšeptalý a odumírající organismus české společnosti.

Poznámky:
[1] Pavel Filipi, Stálá pohotovost k obnově církve, Český bratr 3/2008.
[2] Volně dle Slavomil Daněk, Církev - revoluční útvar náboženské společnosti,1937, 27nn.

Joel Ruml