Zanedlouho už budeme normální komunitou

Dvacet let náboženského života v židovských obcích ČR

Problémy, které máme v židovských komunitách po roce 1989, lze rozdělit na dva. V jednom jsme na tom podobně jako všechny klasické náboženské společnosti v české společnosti, a druhý je specificky židovský a má historické kořeny. Jednak je to proces židovské asimilace, který tu probíhá od 18. století dodnes, a jednak, paralelně s tím, je to moderní antisemitismus, který vyvrcholil ve 20. století šoa, pokusem o vyhlazení židovského národa.

Asimilace ničí ducha a antisemitismus tělo. Šoa fyzicky zničila většinu židovských komunit v České republice, ale měla tu pokračování v režimu, který byl jak antisemitský, tak ateistický. Těch přibližně 20 procent z předválečné populace Židů v českých zemích, kteří se po válce vrátili z koncentračních táborů, se ze strachu před komunistickou diktaturou vystěhovalo zčásti do Izraele, Ameriky a západní Evropy a na území Čech a Moravy zůstala velice okleštěná komunita, která se snažila nějak přežít. Ale čím dál tím více s pocitem "po nás bude potopa": tedy že ti, kdo přežili, jsou poslední Židé na české půdě. Tento pocit měl dezolátní vliv na samotný život těchto komunit. Protože tu nebyl nikdo, kdo by se jim mohl postavit, dělali si funkcionáři obcí, co chtěli, a státní a policejní aparáty to v zásadě podporovaly. Antisemitismus tohoto režimu se cudně halil do antisionismu, ale šlo o pouhou přetvářku. Komunisté si snad ani sami nechtěli přiznat, že dovršují zkázu, již se nepodařilo dokončit nacistům. Šoa, která následovala za nich, byla duchovním ničením toho, co zde ze židovstva zbylo. Největší židovská komunita, pražská, měla začátkem devadesátých let jen 800 registrovaných členů s průměrným věkem 80 let. To byl stav, v kterém jsem jako rabín tuto obec přejímal. Samozřejmě jsem zvažoval, má-li to vůbec smysl. Zvažoval jsem, zda nemají pravdu lidé, kteří byli přesvědčeni o tom, že s nimi židovská historie v Česku končí. Byl zde ale rozdíl mezi Židy z Podkarpatské Rusi a východního Slovenska, kteří ještě vyrůstali v normálním židovském prostředí, a českými Židy, kteří byli již po několikátou generaci asimilováni. Jejich vztah k židovství tím byl samozřejmě velice ovlivněn a vyvraždění jejich rodin je většinou vedlo od židovství co nejdál. Mluvíme-li proto o zachování trosek židovstva na území Československé republiky, musíme se hluboce sklonit před lidmi, kteří pocházeli z Podkarpatské Rusi a judaismus praktikovali v životě. Bez nich by ustal náboženský život v českých obcích už dávno. Tak se ale stalo, že synagogy žily odděleně od vedení obcí, a to jak způsobem života, tak i svým smýšlením. Tvořily protiklad k vedení obcí, dosazenému většinou režimem.

Nyní přejděme k dvaceti letům následujícím po roce 1989. Byla to úžasná léta, kdy židovské obce mohly využít svobody, která jim byla dána k dalšímu rozvoji. Záleželo na tom, kdo konkrétně v jednotlivých obcích mohl fungovat, kdo měl zájem, kdo měl vědomosti. Pak už se příležitost k působení našla. V tomto směru je značný rozdíl mezi vývojem pražské židovské komunity a dalšími devíti obcemi. Ty sice také dokázaly vyřešit řadu problémů s navrácením majetku, v sociální sféře a kulturní oblasti, ale stará generace pilířů těchto obcí většinou již odešla nebo byla na odchodu do lepšího světa, a nebyl tam nikdo, kdo by dokázal oživit náboženský život. To byla chyba oné generace, která měla pocit, že vše končí, takže už ani vlastní děti nevedla tradičním způsobem výchovy. Je to ostatně složitá věc i dnes, za mnohem lepších poměrů. Pražská židovská obec by se od malých mimopražských obcí příliš nelišila, kdyby Praha nebyla Prahou, duchovním srdcem země s židovskou pamětí. V Praze se až do roku 1983, kdy jsem emigroval, vyučovala jak klasická, tak moderní hebrejština. Mým učitelem byl pan Nosek, učil na jazykové škole ivrit, a díky jeho přednáškám jsme získali nejen základy hebrejštiny, ale i určitý vhled do židovského života. Uvědomili jsme si, že nejsme na světě sami, setkávali jsme se s židovskými turisty dokonce i z Izraele, a nakonec se v osmdesátých letech vytvořila nepatrná buňka lidí, kteří se spolu učili Tóru. Když potom spadla železná opona a Praha se stala cílem desetitisíců Židů, zvědavých, co se za ní dělo a co ze židovství tu přežilo, pomohlo nám vědomí, že nejsme ztracenou vartou, ale součástí židovské civilizace. Díky tomu, že už během doby totality tu bylo několik lidí, kteří získali určité vědomosti, měla židovská obec v Praze po převratu možnost odstartovat. Bylo tu pár lidí, kteří měli pojem, jak a kam pražskou komunitu vést. Z těch 800 seniorů máme dnes 1800 registrovaných členů a průměrný věk klesl na 50 let. Máme základní školu, gymnázium, je tu péče o staré a potřebné lidi. Postavili jsme domov seniorů, větší než ten předchozí, a život pražské obce lze dnes přirovnat k životu menší západoevropské židovské komunity. Snad to nebude dlouho trvat a staneme se úplně normální.

Karol Efraim Sidon (*1942), překladatel, spisovatel a dramatik, vystudoval judaistiku v Heidelbergu, po návratu z emigrace se roku 1992 stal pražským a vrchním zemským rabínem.