České bádání o náboženství

Tomáš Bubík, České bádání o náboženství ve 20. století: možnosti a meze. 1. vyd. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. 246. ISBN 978-80-87378-09-0.

Hlavním badatelským zájmem Tomáše Bubíka (1967) je metodologie a historie české i světové religionistiky a dále česká filosofie náboženství. Na toto téma napsal mnoho odborných i populárních článků a dvě monografie. První z nich, Úvod do české filozofie náboženství (2009), je věnována českému filosofickému a náboženskému myšlení 20. století a aktuálně recenzovaná kniha na ni tematicky i obsahově navazuje.

Za hlavní cíl knihy autor pokládá snahu o vykreslení ideologického pozadí českého bádání o náboženství, které často mělo být produktem své doby (14). Jak autor píše, kniha tedy není primárně přehledem dějin české religionistiky či českého bádání o náboženství jako takového. Autor záměrně používá pojem bádání o náboženství, tak aby do práce bylo možno zahrnout kromě religionistiky také etnologii, sociologii, historii atd. a jejich výzkum náboženství (15).

Kniha se dělí do šesti kapitol. První kapitola je stručným úvodem k etablování religionistiky v celosvětovém měřítku, důvodů a podmínek jejího vzniku; sleduje její dějiny a končí prakticky v současnosti. Koncová část první kapitoly je věnována "otázce fenomenologie náboženství" v diskursu religionistiky a autor v ní věnuje pozornost kromě stručné historie fenomenologie hlavně rozporům mezi historiky a fenomenology náboženství, např. na kongresu IAHR v roce 1960 v Marburgu. Druhá kapitola je obsahově nejdelší a začíná obdobím první republiky, protože autor tvrdí, že rozvoj české religionistiky byl umožněn teprve až vznikem českého demokratického státu (88). Autor se věnuje Masarykovi a jeho pohledu na náboženství, Pertoldovi, Hanušovi a jiným, ovšem nejen osobnostem, ale i celým myšlenkovým směrům jako např. pozitivismu, katolickému a protestantskému náhledu na studium dějiny náboženství či volnomyšlenkářství. Velká část je věnována Pertoldovi a jeho koncepci srovnávací vědy náboženské a obecně pokusům o neteologické interpretace náboženství. Autor se rovněž zabývá otázkou názvu religionistika pro českou vědu o náboženství.

Třetí kapitola je věnována problematice "religionistického" bádání o náboženství v době komunismu. Autor svůj přehled začíná stručným nástinem situace během celé komunistické éry a jejích velkých rozdílů v jednotlivých desetiletích. Poté se věnuje Pertoldovi, na kterém je vidět již zmíněná "ideologizace vědy" (135). Dále je pozornost v této kapitole věnována době šedesátých let (Gardavský, Machovec) a poté normalizaci, s níž je spojeno etablování marxisticko-leninského vědeckého ateismu.

V pořadí čtvrtá kapitola je nejkratší a věnuje se obnově religionistického bádání po roce 1989 až prakticky do dnešní doby. Autor v ní popisuje vznik kateder religionistiky a věnuje se důležité diskusi počátku 90. let na téma religionistika versus teologie.

Pátá kapitola je nazvaná jako "Případ Orient". V této kapitole se Bubík snaží ukázat, že ideologizace vědy nemusí nutně probíhat jen z politických důvodů, ale i může být zapříčiněna i např. dlouholetou absencí reflexe jiného náboženství než abrahámovských tradic. Potom tedy konkrétně docházelo a dochází např. k interpretaci indických tradic pomocí křesťanských (tedy teologických) pojmů a kategorií - což nemůže vést k "objektivnímu poznání". Toto je tedy také případ určité "ideologizace" bádání o náboženství.

Závěrům je věnována poslední, šestá, kapitola. Na začátek zde autor přehledně shrnuje metodologická východiska současné religionistiky i její problémy. Poté následuje část, kdy na třech modelových přístupech charakterizuje přístup zkoumání náboženství - pronáboženský přístup (F. Linhart, E. Rádl), nenáboženský přístup (zde autor řadí Pertolda, i přes jeho pozdější příklon k marxismu) a protináboženský přístup (marxismus-leninismus, pozitivismus). Autor se dotýká i problematiky mezináboženského dialogu a religionistiky a tvrdí, že dialog je náboženská aktivita, ne religionistická, tudíž jej má religionistika samozřejmě reflektovat, ale ne jej iniciovat či přímo v jeho intencích vystupovat (221). Kapitolu ukončuje část o smyslu a povaze religionistického bádání v současnosti, kdy je podle autora jedním z přínosů religionistiky její přesah "do širších souvislostí v rámci celé společnosti a [religionistické poznatky] mohou být disponibilní pro každého člověka, ne jen pro společenství vědců" (223).

Kniha obsahuje jmenný rejstřík, škoda ovšem je, že neobsahuje i rejstřík věcný. Bibliografie čítá úctyhodných patnáct stran. Cíl, který si Bubík dal v úvodu knihy, tedy ukázat, do jaké míry a z jakých příčin byl či nebyl ovlivněn vědecký i nevědecký přístup k bádání o náboženství, splnil. Svým obsahem publikace může připomínat práci Zdeňka Nešpora Ne/náboženské naděje intelektuálů z roku 2008, ovšem Nešporovy intence i cíl jsou jiné. Bubíkova nová kniha prakticky nemá žádné nedostatky, a proto ji hodnotím jako velmi zdařilou.

Pavel Horák