Překlenout vzdálenost mezi dvěma světy

Rozhovor s redaktorem Českého rozhlasu Danielem Rausem

Daniel Raus (*1957) vede Redakci náboženského vysílání Českého rozhlasu. Předtím pracoval pro české a později slovenské vysílání Svobodné Evropy. Vystudoval Slovenskou vysokou školu technickou a za totality se živil automatizací různých technologií dřevařského průmyslu. Je autorem několika knížek poezie (Píseň, Větrné mlýny, Těžký rok), rozhovorů (Politika a ideál, Rozhovory s Mariánem Labudou) a přebásnění Písně písní (www.danielraus.com).

Povězte nám nejprve něco o sobě a o své dosavadní zkušenosti práce v médiích. Jak jste se vlastně dostal k práci v rozhlase?

Bylo to docela jednoduché. Po sametové revoluci jsem stejně jako mnoho mých přátel změnil profesi. Žil jsem v Bratislavě a nejdřív jsem začal pracovat se studenty. Protože jsem ale pořád něco psal, přirozeně jsem se kamarádil s podobně zaměřenými lidmi, a když nastoupil na Slovensku "mečiarismus", řekli jsme si, že je třeba něco dělat. Založili jsme týdeník s názvem "Slovensko dnes". Ten sice po čtyřech nebo pěti číslech zkrachoval, ale byla to skvělá zkušenost. Potom hledalo české vysílání Svobodné Evropy dopisovatele z Bratislavy a já jsem od nich dostal nabídku. Po revoluci šlo všechno nějak jednoduše, bylo to takto prosté. Pro Svobodnou Evropu jsem potom pracoval mnoho let - pro české a později pro slovenské vysílání.

Jste autorem několika sbírek poezie, lidé vás znají jako hudebníka a básníka. Máte možnost uplatnit své umělecké vnímání skutečnosti také v rozhlasové publicistice?

Je to něco jako dvě strany jedné mince. V poezii jde o vyjadřování pocitů, v žurnalistice o popisování faktů. V jednom jde o vnitřní svět, ve druhém o realitu vnější. U obojího se přitom žádá schopnost psaní, které zaujme. Má to víc společného, než by se na první pohled mohlo zdát. O novinářích se někdy s humorem říká, že jsou to spisovatelé, kteří nemají na to, aby napsali knihu. Nejspíš na tom něco bude.

Tak to je zajímavý úhel pohledu, přivádí mě to k další osobní otázce. Prozraďte nám: souvisí váš vlastní postoj k náboženství s tím, že působíte jako ředitel redakce náboženského vysílání Českého rozhlasu?

To by byla spíš otázka pro mého šéfa Petra Duhana, který mě vedením náboženské redakce před více než třemi lety pověřil. Nešel jsem do toho z vlastního odhodlání, ale myslím, že pro něj byla moje víra a moje postoje k náboženství naprosto rozhodující. Mimochodem, taky četl moje básně.

Teď otázka z jiného soudku. V čem vidíte poslání a hlavní cíle redakce náboženského vysílání Českého rozhlasu?

Základní filosofie, kterou se snažíme prosazovat, spočívá v tom, že člověk je bytost politická a náboženská. Ve všech dobách a okolnostech se vyznačuje touto horizontální a vertikální dimenzí. Největším důkazem této skutečnosti se stal v minulém století paradoxně komunismus, který tvrdil, že náboženská dimenze neexistuje. Tvářil se, jako by byl striktně vědecký, ale byl silně náboženský, což se hezky ukázalo v případě Stalinova kultu, maoismu v Číně nebo polpotismu v Kambodži. Můžeme si myslet o člověku, co chceme, ale vždycky se nakonec projeví jeho náboženské sklony. Proto je potřebné, aby média nepokrývala jen politickou dimenzi, ale i náboženskou. V první řadě média veřejnoprávní.

Tento názor ovšem není v české společnosti úplně obvyklý, a to ani v médiích. Pokud byste měl krátce zhodnotit způsob, jakým média v naší zemi prezentují náboženství, náboženská témata a náboženské instituce, jaká slova by vám přišla na mysl?

Nejistota, neinformovanost, naivita, nezralost. Někdy mě ale i naše média velice příjemně překvapí. Myslím, že je v nich řada lidí, kteří si důležitost náboženství v dnešní společnosti uvědomují. Jsou tady taky média různá, házet je do jednoho pytle by byl zločin.

Teď zkusme obrátit pozornost k náboženství. Ve své práci přicházíte do kontaktu s představiteli náboženských obcí v České Republice. Jak byste zhodnotil schopnost a ochotu zástupců českých církví na dalších náboženských společností komunikovat s médii? Co byste jim poradil?

Moje zkušenosti jsou velice pozitivní. Díky práci v náboženské redakci jsem se seznámil se skvělými lidmi. Problém vidím obecně spíš v tom, že církve toho moc o médiích nevědí a že média toho nevědí moc o církvích. Jsou to dva světy, mezi kterými je cosi jako propast. Když přes ni chce někdo budovat most, je třeba postupovat z obou stran. Někdy se mi zdá, že by církevní představitelé měli mít větší hlas, protože například v porovnání s politiky reprezentují relativně velkou část společnosti. Naše velké strany mají obě kolem 20 tisíc členů a všech politicky organizovaných občanů jsou slabá dvě procenta. Proti tomu je 27% občanů ČR, kteří se hlásí ke katolické církvi, a to je v tomto srovnání obrovské číslo. Kromě toho politici selhali jako morální hlas ve společnosti. Necítím se na to, abych někomu radil, ale kdybych to musel udělat, radil bych církvím větší odvahu. Podmínkou ale je, že musí vědět, jak se prostřednictvím médií komunikuje.

To zní jako hozená rukavice. Které církve ale máte na mysli? V naší zemi je nejsilněji zastoupeno křesťanství, zároveň je v rámci české kultury velmi významným faktorem tradice židovská. Ostatní náboženské tradice jsou u nás zastoupeny vesměs nevelkými počty stoupenců. Jakým způsobem a podle jakých priorit dopřáváte vysílací čas a prostor jednotlivým náboženským tradicím a jejich zástupcům?

Naše vysílání není proklamací žádného konkrétního náboženství. Jde o novinářské pokrytí oné náboženské dimenze v naší společnosti. Vypadá to možná jako formální věc, ale je to důležitý rozdíl. Tím pádem informujeme o tom, co je podstatné, bez ohledu na nějaké kvóty podle posledního sčítání lidu. Kdybychom vycházeli ze sčítání, tak pomyslné kvóty slabě zastoupených náboženství vysoko překračujeme. Nejde tedy o to, abychom dělali jakousi přehlídku různých věrouk. Jde o to, jak náboženské dění a jevy ve společnosti popsat a interpretovat. Z čistě novinářského hlediska mi připadá ze současných náboženství nejzajímavější islám, křesťanství a sekularismus.

Říkáte "nejzajímavější", to je docela pozoruhodné kritérium. Jakým způsobem se vlastně utváří skladba pořadů redakce náboženského vysílání? Kdo o tom rozhoduje a podle jakých principů?

Je to poměrně složitý proces, protože Český rozhlas má řadu stanic (naše pořady se lehko najdou na adrese http://www.nabozenstvi.info). Většinou jde o dohodu a vnitřní souznění s vedením jednotlivých stanic a také s vedením celého rozhlasu. Když přijdeme s nějakým nápadem, musí splňovat jak naše kritéria, tak i požadavky stanic. Tím je to těžší. Ale většinou se naše nápady uskuteční.

Děkuji za vhled do programové kuchyně, teď bych se rád zeptal na Váš názor na budoucnost náboženství. V posledních letech se často hovoří o celosvětovém návratu náboženských otázek, o obnoveném zájmu o spiritualitu, o rostoucí poptávce po duchovních hodnotách a o invazi náboženských témat do veřejného prostoru. Co si o těchto trendech myslíte? Sledujete něco podobného i v rámci české společnosti?

To je otázka na dlouhý rozhovor. Stručně řečeno, Evropané si myslí, že zbytek světa je divný, protože je stále víc náboženský. A zbytek světa si myslí, že Evropa je divná, protože tady náboženství upadá. Ve skutečnosti jde o řadu trendů, které se vzájemně ovlivňují. Od hledání sekulární alternativy k negativním stránkám náboženství, přes modernizaci islámského světa, až po růst asijských podob křesťanství, které se doposud chápalo jako víra "Západu". Když to hodně zjednoduším, klasický mediální model předpokládal, že víra je osobní věc, se kterou se nemá otravovat ve veřejném prostoru. Podle něj byla všechna náboženství na stejné úrovni a bylo jedno, kdo čemu věří. Tento model skončil 11. září 2001 v troskách newyorských mrakodrapů. Ukázalo se, že není tak úplně jedno, čemu lidé věří. Problém je, že nový model nikdo nemá. Evropané doufají, že se všechno vrátí do starých kolejí, ale to už nejde. My Češi jsme tak trochu ve stínu, řešíme svoje problémy, ale časem dojde i na nás.

Možná se ale první příznaky změn ve vztahu české veřejnosti k náboženství objevují už dnes. Naši zemi nedávno navštívil papež Benedikt XVII. Jeho návštěva se těšila překvapivě velkému a vstřícnému zájmu médií. Jak byste zhodnotil přístup médií k této nedávné události?

Po pravdě řečeno, média pro mě byla ohromným překvapením, nestačil jsem se divit. A nejzajímavější byla atmosféra "uvnitř" médií. S takovou vstřícností jsem fakt nepočítal. Celkově se mi zdá, že rozčarování lidí z politiky je daleko hlubší, než si uvědomujeme. Je jasné, že obnova nepůjde shora, ale zezdola. A k tomu lidé potřebují nějakou naději. Skoro mi to připomínalo velká očekávání od církví po sametové revoluci. S Johnem Lennonem bych řekl, že "něco visí ve vzduchu".

Tak to je další smělá prognóza. Co byste si přál, aby se změnilo ve vztahu českých médií k náboženství, ve způsobu, jak o nich referují, a ve spolupráci mezi médii a představiteli českých náboženských obcí?

To je složitá otázka, tak na ni odpovím radši jednoduše. Přál bych si, aby se most mezi těmito dvěma světy dařilo budovat. Je důležitější, než si myslíme.

Děkuji za rozhovor.

Pavel Hošek