Neviditelné náboženství

Je naprosto běžné, že při hovoru o náboženství si vybavíme nám nejznámější náboženské instituce, tedy církve. Při takové asociaci je přirozené, že pokles počtu příslušníků těchto institucí a pokles jejich významu ve společnosti interpretujeme jako pokles náboženskosti ve společnosti. Už před více než čtyřiceti lety ovšem německý sociolog rakousko-slovinského původu Thomas (Tomaž) Luckmann (*1927) ve své eseji upozornil, že náboženství v církvích je jen jedním a možná ani ne nejdůležitějším prvkem náboženství v moderní společnosti[1] a že náboženství dneška je v zásadě jevem "privátní sféry".[2] Krize náboženské příslušnosti tedy nemusí znamenat krizi náboženskosti. Naopak - anglická socioložka Grace Davieová dokonce tvrdí, že "náboženská víra je k příslušnosti úměrná nepřímo spíše než přímo. Jinak řečeno, s poklesem institucionální kázně víra nejen pře trvává, nýbrž zejména mezi mladými lidmi začíná být čím dál tím osobnější, osobitější a různorodější."[3] Výše zmíněná Luckmannova esej dostala ve své anglické přepracované verzi název "Neviditelné náboženství", a tento spíše poetický, ale výstižný výraz se díky ní stal označením široké a odborně těžko uchopitelné kolekce společenských aktivit, které mohou u jednotlivců i skupin lidí zastávat alespoň některé z funkcí "viditelného" náboženství. Již dávno před Luckmannem byly tyto náboženské funkce rozpoznány v různých podobách nacionalismu nebo v politických ideologiích. Ostatně malba, reprodukovaná na obálce tohoto čísla Dingiru, nenechává nikoho na pochybách, že postava komunistického vůdce Klementa Gottwalda byla schopna naplnit (minimálně u onoho umělce) tu část člověkova prožívání, která bývá sycena výslovně náboženskými významy.

Příprava tématu o neviditelných podobách náboženství se v časopise Dingir setkala s mimořádným zájmem autorů. Snad bychom z nečekaně velkého počtu příspěvků mohli vyvozovat, že neviditelné náboženství by mohlo mít pro českou společnost s jejím typickým odporem vůči náboženským institucím zvláštní přitažlivost. Rozhodli jsme se proto věnovat této oblasti ještě jedno téma v některém z příštích čísel našeho časopisu a umístit do něho ty články, které se nyní nevešly.

Úvodní článek do tématu v tomto čísle obstaral Ivan O. Štampach tím, že zasadil jevy, označované jako "neviditelné náboženství", do kontextu religionistických kategorií. Pavel Dušek v následujícím článku připomíná, že tři badatelé (Eliade, Luckmann a Lyon) posunuli diskusi o neviditelném náboženství výrazně kupředu. Petr Mareš zpracoval Che Guevaru jako příklad politických hrdinů, jimž se dostalo náboženského uctívání. Českobudějovický teolog a politolog Roman Míčka sleduje religiózní prvky v symbolech dnes již úředně rozpuštěné Dělnické strany, zvláště v její hymně. Petr Pabián z univerzity v Pardubicích používá fenomén Harryho Pottera k úspěšné polemice s některými Luckmannovými předpoklady. Hudebník a absolvent plzeňské univerzity Jan Vaněk nachází neviditelné náboženství v hudebním žánru metalu. Rozhovor s pražským profesorem Tomášem Halíkem sice uzavírá prostor, který v Dingiru obvykle věnujeme jeho hlavnímu tématu, ale tématu neviditelného náboženství se dotýká i článek Prokopa Remeše o alternativní psychoterapii, zvané "dianetika", úryvek z knihy (na 3. straně obálky), jejímž autorem je Mircea Eliade, i recenze filmu Avatar Martina Kořínka. Obrázek z tohoto filmu ilustruje také tuto stránku.

Poznámky:
[1] Thomas LUCKMANN, Invisible Religion, The Macmillan Company 1967, str. 28. Stejné místo citují v kapitole Alternativní přístupy - "neviditelné náboženství" i Zdeněk NEŠPOR a Dušan LUŽNÝ, Sociologie náboženství, Portál 2007, str. 115.
[1] LUCKMANN, str. 103 a na mnoha dalších místech.
[1] DAVIEOVÁ, Grace, Výjimečný případ Evropa. Podoby víry v dnešním světě, CDK 2009, str. 20.

Zdeněk Vojtíšek