Populárně a informativně o ateismu

Jan Jandourek: Vzestup a pád moderního ateismu, Praha: Grada, 2010, 108 s.

V závislosti na tom, jak se otázka na základní životní orientaci klade srozumitelně a přesně, se k ateismu chápanému jako popření jakéhokoli přesahu mimo oblast všední zkušenosti a odmítnutí jakékoli podoby náboženství hlásí podle různých výzkumů od 7 do 25% českých obyvatel. Je však také pravda, že bez vazby na náboženství je dnes už většina zdejší populace. A vést přesné rozdíly mezi agnosticismem, indiferencí, deklarovaným, či dokonce militantním ateismem je nesnadné. Shrnout pokud možno nepředpojatě podobu ateismu zejména v českém prostředí je proto užitečné. Ujal se toho osvědčený autor s teologickým a sociologickým vzděláním Jan Jandourek. Je znám i jako autor beletristický. Zdá se, že s náboženskou tematikou se osobně potýká a své zápasy přenesené ovšem do polohy akademické serióznosti předává elegantním, lehkým stylem čtenářům.

Nejpopulárnější Jandourkovou tematicky blízkou publikací, která podle neoficiálních zpráv dosáhla nákladu mnoha desítek tisíc výtisků, je knižní rozhovor s nestorem českého náboženského a sociologického uvažovaní o náboženství a ateismu Tomášem Halíkem. Církve, v níž kdysi působil, se náš autor tematicky dotýká v žurnalisticky rychlé brožurce napsané k příležitosti úmrtí papeže Jana Pavla II. pod názvem Když papež odchází. Bez souvislosti s knihou, která právě vyšla, není ani jedenáct let starý a stále aktuální Jandourkův překlad spisu amerického myslitele nabízející náboženské (či spirituální) alternativy, Thomase Moora. V češtině vyšla pod názvem Kniha o duši s podtitulem Pohled hlubinné psychologie a spirituálních tradic na problémy všedního života.

Vrátit se k ateismu jako tématu vyžaduje jistou odvahu. Podíváme-li se zeširoka na knižní přítomnost této otázky, naskytne se nám neutěšený pohled. Hustě u nás vycházely náročnější nebo populárnější knihy propagující ateismus údajně vědecký od padesátých do osmdesátých let minulého století. Po takřečené revoluci z konce roku 1989 chodí autoři kolem tohoto tématu po špičkách, jako by se obávali, že souhlasným nebo i neutrálním představením ateismu se vystaví podezření ze sympatií k minulému diktátorskému režimu. Ateismu se v kapitolách či jen odstavcích svých sociologických publikací lehce dotýkají autoři jako Dušan Lužný, Zdeněk Nešpor a David Václavík. Religionisté ho zaznamenávají, třídí a uvádějí do kulturních souvislostí, ale nevyslovují konečné soudy. Z teologů se mu systematicky s brilantním přehledem a odstupem věnoval jen systematik z Evangelické teologické fakulty Jan Štefan, a to jen v jedné studii v Teologické reflexi roku 1995. S nevídanou brutalitou však vstupuje ateismus do českého intelektuálního prostoru ne jako téma, ale jako prosazovaný osobní postoj v českém překladu ateistického katechismu britského biologa Richarda Dawkinse pod názvem Boží blud. V brněnském CDK vyšel v reakci na to sborník příspěvků diskutujících s Dawkinsem.

Jandourek si dodal odvahu, nechce samozřejmě ateismus doporučovat, ale nesedl k počítači ani s cílem ateismus smést ze stolu. Je pro něj sociálním a kulturním jevem, určitým symptomem doby, ne snad testovatelnou hypotézou o chodu světa, ale určitě výrazem postojů, očekávání a přání jednotlivců a skupin. Pohybuje se s jistou lehkostí na rozmezí žánrů. O přehledovou monografii by se jednalo, kdyby šlo o knihu většího rozsahu než 108 stránek. Lehký, místy, řekněme, publicistický jazyk by nás mohl mást; je však spíše důsledkem autorovy literární potence. Kniha by mohla sloužit jako stručný doplňující studijní materiál k dílčímu religionistickému tématu. Brožurka má dokonce některé vnější formální známky vědecké publikace, např. autor svá tvrzení pečlivě dokládá odkazy na prameny, nevyslovuje libovolné, neověřitelné hypotézy, drží se, jak se říká, při zemi.

Kniha začíná dvěma kapitolami, které nejsou příliš organicky na sebe navázány. První reaguje na statisticky zpracovaná šetření o různých ukazatelích religiozity. V jejím závěrečném skromném odstavečku autor jen lehce naznačuje metodologické pochybnosti nad těmito výzkumy, které je však třeba vyslovit. Druhá z úvodních kapitol se dovolává filosofie a přináší kromě ní i teologické úvahy o různých pojetích víry, Boha, náboženství. Pak přichází historie, přesněji řečeno shrnutí známých historických faktů, pro něž nebylo třeba podnikat přímou historickou práci s prameny. Ukazuje se, že ateismus není záležitostí až novověku a západní civilizace. Po letmém přehledu až do osvícenství přichází podrobnější kapitoly o třech velkých osobnostech novodobého ateismu (Feuerbach, Marx, Freud s exkursem k Herbertu Spencerovi). Jandourek proslavený pravicovými postoji překvapuje porozuměním pro Marxovo pojetí náboženství a vyrovnaným hodnocením tohoto dříve přeceňovaného a dnes přehlíženého a zatracovaného myslitele. V dalších kapitolách umí odlišit ateismus existencialistický (hodnocený někdy též jako humanistický), který je závažným a respektu hodným osobním rozhodnutím, od nadiktovaného státního ateismu, pro které si Jandourek vybírá jako příklady Albánii, Čínu, Sovětský svaz a Československo v komunistické éře. Pokud jde o Čínu, zasloužil by si více pozornosti současný obrat čínských komunistů a státních úřadů k oficiální podpoře náboženství. To je jistě nesnadné interpretovat.

Téma ateismu se stalo příležitostí či záminkou k umístění kapitoly věnované fundamentalismu, který ve své původní americké podobě je mimo jiné ostřejší polemikou s ateismem, než je běžná církevní diskuse s ním. Ateismus je jev, který si zaslouží pozornost a respekt, ale - jak naznačuje už název knihy - Jandourek se připojuje k sociologům, kteří zejména po 11. září 2001 začínají psát o postsekulárním období. Jandourek vidí vzestup, ale i pád moderního ateismu. Pád možná předjímá předčasně, krizi ateismu konstatovat lze. Nastává-li pak obroda náboženství, návrat k jeho tradičním formám, nástup alternativ nebo rozšíření vše rozpouštějící skepse a lhostejnosti, to nelze rozhodnout a nechce to určit ani autor. Můžeme spolu s ním konstatovat: … náboženství žije. I ateismus žije. Budou tu zřejmě ještě dlouho vedle sebe (s. 101).

Vyústění knihy do banálního bonmotu o ateistech, kteří se bojí, aby je Bůh nepotrestal, knize příliš neškodí. Jisté je, že náboženství a ateismus můžeme vzít jako jevy v lidské kultuře, které nemusí být mezi sebou v osudovém boji na život a na smrt a mohou se navzájem relativizovat a třeba si i navzájem pomáhat.

Ivan O. Štampach