Odkud svítí hvězda Dingir

Má myšlenka Dingiru je od počátku vedena dvěma cíli. Tím prvním je vytvořit populárně odborný časopis, zabývající se aktuální situací v oboru tzv. nových náboženských směrů s určitým přesahem i do celé současné náboženské a společenské scény. Cílovou skupinou čtenářů mají být (a ve velké většině jsou) intelektuálně orientovaní lidé, kteří mají blízko k sociální sféře a kteří nechtějí ignorovat náboženský rozměr společenského života. Použil jsem sousloví "populárně odborný časopis" a považuji za potřebné se zastavit nejdříve u slova "odborný". Zdá se mi, že přístupy mých kolegů v oboru nových náboženských směrů (bez ohledu na jejich výchozí obory religionistiky, sociologie, antropologie apod.) je možno přiřadit k jednomu ze tří základních typů. Každý z nich má své nepopiratelné výhody i svá rizika.

Jako první bych jmenoval přístup, který pro mne reprezentuje jeden z nejznámějších amerických religionistů J. Gordon Melton. On i další autoři v jeho stopách se pokoušejí o přísnou objektivnost a strohou popisnost. Žádají důsledné oddělení bádání od badatelových postojů a orientují se pouze na nezpochybnitelná fakta. Přinášejí do oboru velmi potřebný požadavek vědecké nezaujatosti a nadhledu.

Na druhou stranu se ovšem nezřídka stanou sami oběťmi těchto chvályhodných požadavků. Jejich touha přistupovat ke všem skupinám nepředpojatě může způsobit, že se - přes veškerou snahu o objektivnost - mohou stát propagačním médiem těchto náboženských společností. Předpoklad pravdivosti veškerých informací, které pro svou vědeckou práci získají přímo "od zdroje", někdy způsobí, že jejich výsledky mají k žádané objektivitě dále, než se na první pohled zdá, a že občas působí až nečekaně naivně.

Druhý typ přístupů k problematice nových náboženských směrů mám spojen s osobností britské socioložky Eileen Barkerové. Je pro mne vzorem poctivé snahy proniknout do myšlení a cítění studovaných skupin. Chci se od této své - snad mohu říci - přítelkyně učit hledat vnitřní motivy jednání těchto skupin i jejich jednotlivých příslušníků a pochopit je. Uvědomuji si, jakým pokušením je posuzovat chování druhého člověka pouze z vlastního úzkého hlediska, zvláště tehdy, pokud se toto chování jeví jako podivné a nezvyklé a pokud mám k dispozici pouze mluvené či psané texty a postrádám osobní kontakt.

Zároveň ale právě v empatii a tolik potřebných osobních vztazích s příslušníky studovaných skupin je skryto nebezpečí. Je lidské a pochopitelné, když se snažíme v těchto kontaktech vyhnout rozporům. Může se pak ale lehce stát, že podvědomě rezignujeme na otázky, které by mohly působit konfliktně, a vyhneme se tématům, které by mohly druhou stranu zranit. Lidské pochopení, ocenění dobrých motivů a hledání pozitivních momentů je velmi potřebné, může však otupit kritické ostří, které se od badatelů právem očekává.

A konečně třetím typem badatelského přístupu je pro mne Dán Johannes Aagaard. Musím přiznat, že u něho a jeho žáků a spolupracovníků, které má dnes po celém světě, obdivuji schopnost pohotového kritického úsudku, založeného na znalosti fungování studovaných náboženských skupin. Po jeho veřejných disputacích se zástupci scientologie a Rodiny jsem nabyl přesvědčení, že tito nešťastní zástupci musejí odcházet přesvědčeni, že někdo zná jejich manévry a manipulativní triky lépe než oni sami. Pokud jsme řekli, že Melton ve své vědecké práci nechává stranou své osobní postoje a Barkerová se zbavuje optiky své kultury, pak Aagaard zcela odkládá veškeré iluze o studovaných skupinách a slyší i spodní tóny poselství, která přinášejí.

Netřeba ovšem dodávat, že tento kritický přístup v podstatě neumožňuje navázání blízkých vztahů s příslušníky studovaných skupin a že může být snadno - a do jisté míry právem - podezírán z předsudků. Je také snad až příliš negativistický a zaujatý. Příliš připomíná boj, i když je veden z akademické půdy a čestnými prostředky. Boj samozřejmě mnoho případných obětí odradí a zachrání, na protivníkově straně však zanechává většinou pouze poražené.

Vypsáním těchto tří typů tak, jak je chápu, jsem zamýšlel vymezit prostor, v němž bych rád udržel odbornou úroveň tohoto časopisu. Snad by mohla být zašifrována mezi slova "fakta", "osobní zkušenost" a "kritičnost".

Poslední dvě hesla v minulém odstavci jsou vděčná z hlediska druhé charakteristiky časopisu Dingir, totiž populárnosti. Časopis chce být opravdu populární a čitelný pro humanitně zaměřenou veřejnost, která ovšem nemusí mít religionistické vzdělání. Kvůli čtivosti vítám autory, kteří jsou zastánci angažované publicistiky, z níž je patrný názor a postoj. Právě takový způsob psaní totiž čtenáře nutí utvořit si vlastní úsudek. Čtenáři Dingiru dobře vědí, že tímto postojem je míněn postoj občanský, nikoliv konfesní.

Populární zaměření časopisu ovšem nevylučuje těžší a hutnější články, v nichž zůstává autorova kritičnost i osobní zkušenosti cudně v pozadí. I takoví autoři jsou v Dingiru velmi vítáni. Dingir nechce být jen inspirací k názorům a postojům, ale i zdrojem faktů, k nimž se lze vracet třeba po letech, kdy už některé postoje možná ztratí svůj kritický osten. Jako Dingir máme v tomto směru i určitou odpovědnost, protože jsme v některých případech první, kdo o některém fenoménu referuje, případně kdo některý zahraniční fenomén uvádí na českou scénu. Těší mne, že nesouhlasný čtenářský ohlas se zatím téměř výhradně týkal postojů (a to je v pořádku), v minimu případů faktů. Dokonce stále věřím, že jsme se dosud v osmi vydaných číslech žádné závažné faktické chyby nedopustili.

Na poslední dva odstavce navazuje druhý z cílů, které jsem zmínil na začátku tohoto článku. Je jím to, aby časopis fungoval i jako prostor k rozhovoru. Z toho důvodu je vítáno ono zmíněné rozpětí autorů, proto jsme také zavedli a rozšířili rubriku "reflexe", proto dáváme prostor čtenářským dopisům. Vyhlížíme ještě širší dialog. Bude-li veden na základě faktů, s osobní zkušeností a kriticky (nikoli propagačně), může to časopisu i jeho čtenářům jen prospět.

Zdeněk Vojtíšek, 2000