|
| religionistický časopis o současné náboženské scéně | |||
Rozpoznat neviditelnéLze popsat nevyjádřený náboženský rozměr např. psychoterapeutického směru? Otázka, jak odborně popsat a zařadit náboženské projevy, které se vyskytují mimo rámec vymezený pojmem "náboženství", je stále otevřená a pravděpodobně nebude nikdy zcela uspokojivě zodpovězena. Co si počít např. s rogersovským směrem psychoterapie, v němž je možné vycítit určitý náboženský rozměr? [1] Nazvat tento směr "náboženstvím", a to i "neviditelným" nedává příliš smysl. Máme tedy nějaký nástroj, který by nám umožnil vyhnout se takovému zařazení a zároveň onen náboženský rozměr rozpoznat a popsat? - V následujícím článku je tento nástroj hledán a jeho předběžná podoba je právě na případě zmíněného psychoterapeutického směru vyzkoušena. Od začátku poslední třetiny minulého století na Západě vzrůstá potřeba odborně se vyrovnat s jevy, které se vymykají tradičnímu chápání náboženství a náboženských společenství. [2] Jako "neviditelná náboženství" jsou "odhalovány" systémy, opírající se o národní, politické, občanské, vědecké, či dokonce ateistické ideje. [3] Přiznaně či nepřiznaně jsou porovnávány s křesťanskou tradicí a jejími institucemi - církvemi. Popis duchovního života se ale dále komplikuje v 80. letech v souvislosti s rozmachem hnutí Nového věku. Na něm se už přesvědčivě ukazuje, že určité způsoby duchovního života není možné popsat kategoriemi obvyklými v křesťanské tradici. Uplatňuje se pojem "spiritualita" [4] a ačkoli kořeny tohoto pojmu jsou teologické, [5] je kladen do protikladu k církevní "religiozitě". Spiritualita Spiritualita se tak do značné míry stala protikladem k religiozitě a nástrojem pro odmítnutí organizovaného náboženského života. Pojem "religiozita" získal spíše negativní konotace. Často asociuje dogma, strnulost, omezování, nepraktičnost a zastaralost, zatímco spiritualita bývá spojována se zážitkem, individuální tvořivostí, svobodným rozvojem a využitelností v současném světě. Být spirituální se může stát atraktivní součástí sebepojetí, a to bez přináležení k jakékoli instituci, bez zátěže jejích nároků, a dokonce pouze s minimálními znalostmi z oblasti náboženství. V odborném rozhovoru je potřebné ponechat tyto emocionální asociace obou pojmů stranou. [6] Jako neutrální, nehodnotící výraz může pak být pojem "spiritualita" užitečný. Lze mu rozumět psychologicky jako důležité, ba dokonce integrující [7] složce osobnosti, která se vytváří vnímáním posvátnosti, rozvíjí se ve vztahu k posvátnému a různými způsoby tento vztah projevuje. Způsoby vnímání posvátnosti a podoby vztahu k posvátnému (tedy lidské odpovědi na cokoli, co člověk pociťuje jako posvátné) je možné pracovně utřídit do sedmi kategorií. [8] Tyto kategorie tvoří roviny nebo podoby spirituality. Model spirituality (2) Praktickým odrazem těchto koncepcí do života jednotlivce i jeho společenství jsou obřady (např. oběti, obřady uzdravování, věštby atd), které tvoří druhou rovinu spirituality. K tomuto způsobu ovšem počítáme i osobní spirituální praxi, tedy např. meditaci, modlitbu, jógické ásany, poutě apod. Tyto "osobní obřady" mají také rituální charakter (např. při modlitbě je zaujímána určitá pozice, má aspoň do určité míry ustálenou jazykovou formu, meditaci doprovázejí rituální gesta apod.). Rituální rovinu spirituality pomáhají rozvíjet posvátné okolnosti, tedy chrámy (posvátná místa), svátky (posvátné časy), posvátná roucha, kadidla, zvony a jiné posvátné předměty apod. (3) Třetí rovinu spirituality bychom mohli nalézt v posvátných normách a hodnotách, které jsou chápány jako dané "odjinud" (přikázány Bohem, vetkané do všezahrnujícího Řádu apod.). Ve spirituálním vnímání tedy nepocházejí z pouhé lidské konvence, a tím více zavazují lidské svědomí. (4) Inspirací obřadů a zdrojem naukových koncepcí i etických pravidel bývají posvátná vyprávění. Mýty, příběhy jedinečných osobností, legendy o svatých, zázračné a hrdinské příběhy, mudrosloví apod. tak tvoří čtvrtou rovinu spirituality. (5) Podstatnou součástí spirituality a jednou z jejích rovin jsou zážitky. Mohou být spontánní či záměrně získané prostřednictvím společných obřadů či osobní spirituální praxe i jakkoli jinak. Zážitky (a jejich interpretace v souladu s naukovými a etickými koncepcemi a s rituální praxí) je pátou podobou spirituality. (6) Vše dosud jmenované má vztah ke společenství: nauky, příběhy a etické normy jsou duchovním společenstvím uchovávány a rozvíjeny, obřady jsou v něm prováděny, společenství umožňuje i jedinečné a intenzivní duchovní zážitky. Vnímání posvátnosti společenství, které překračuje (transcenduje) běžnou osobní zkušenost, je další, už šestou rovinou spirituality. (7) Poslední podobou spirituality je umělecká či materiální tvořivost: vztah k Posvátnu je možné vyjádřit i tvorbou uměleckých či materiálních hodnot např. ve formě hudby, obrazů, různých předmětů, které se mohou stát osobně posvátnými nebo posvátnými pro celé společenství, a sehrát tak roli v rovině obřadů. Tvorba samozřejmě nemusí být individuální; vnímání může být naopak silnější v případě podílu na společné tvorbě. Poznámky k modelu spirituality Tento model tak pomáhá vymanit se ze stereotypu, který vidí pouze věřící (a mezi nimi křesťany, muslimy, buddhisty apod.) a nevěřící. Obvykle totiž předpokládáme, že - vyjádřeno pomocí výše uvedeného modelu - spiritualita člověka je v celé šíři sedmi rovin sycena z jedné duchovní tradice, anebo není sycena vůbec. Ovšem lidí, jejichž spiritualita je takto jednoznačná, v současném (přinejmenším západním) světě - zdá se - ubývá. Stále více je patrné, že se jednotlivý člověk může nechat na různých rovinách své spirituality inspirovat z různých zdrojů. Jeho spiritualitu je pak těžké zařadit do jedné duchovní tradice. [9] Do jednotlivých rovin spirituality mohou vstupovat prvky, které nebývají vnímány jako výslovně náboženské a pocházejí z oblasti politiky, vědy, umění, sportu, psychoterapie apod. Zdrojem pro spiritualitu se může stát v podstatě cokoli - záleží na tom, jak to člověk vnímá (zda jako posvátné) a jaký k tomu má vztah (zda jako k posvátnému). Takové obohacení spirituality je možno s pomocí výše navrženého modelu rozpoznat a popsat, aniž by bylo nutné tyto zdroje násilně řadit do kategorie "náboženství". To, co nasycuje (nebo spolunasycuje) jednotlivé roviny spirituality, nemusí pocházet ze společenského života, ale mohou to být zcela osobní životní zážitky. Mohou vyplynout např. ze setkání s přírodními úkazy nebo s uměním, z mezilidských vztahů nebo z mezních a přelomových událostí. Do osobní spirituality, žité bez návaznosti na určitou duchovní tradici, mohou ovšem nenápadně vstupovat také různé fragmenty duchovních tradic, např. normy založené na židovských a křesťanských posvátných písmech, jógová cvičení nebo meditační techniky, pocházející z indických duchovních tradic, esoterický předpoklad existence všepronikající a léčivé kosmické energie, předpoklad existence čaker jako energetických center v lidském těle a mnoho dalšího. Výše naznačený model spirituality nám ve druhé části článku poslouží jako nástroj pro rozpoznání nesnadno zachytitelného duchovního rozměru jednoho z nejdůležitějších psychoterapeutických směrů. [10] Je třeba připomenout, že se stejným úspěchem (nebo neúspěchem) by tento nástroj mohl být uplatněn i v případě jiných směrů psychoterapie i v dalších oblastech. Rovina předpokladů rogersovské psychoterapie Tento centrální předpoklad Rogersovy antropologie nabízí odpověď na otázky smyslu a cíle jeho života. Rogers explicitně formuluje cíl života (např. v kapitole příznačně nazvané "Co znamená být člověkem") jako "stát se sám sebou". Píše: "...cieľ, ktorý si človek praje dosiahnuť najviac, ktorý vedome i nevedome sleduje, je stať sa samým sebou". [14] K tomuto cíli směřuje terapie, což je "proces, v ktorom sa človek stáva svojím organizmom - bez sebapodvádzania, bez skresľovania". [15] Pokud cíl "stát se sebou samým" člověk sleduje vědomě i nevědomě, pak aktualizační tendenci Rogers předpokládá u všech lidí. Rozpor mezi obecně platnou aktualizační tendencí a jejím konkrétním naplňováním se pak logicky stává příčinou "nežádoucího osobnostního vývoje a některých poruch zdraví". [16] Stav "být sám sebou" tak má úzdravný potenciál. Díky předpokladu obecnosti aktualizační tendence je možné tento předpoklad vztáhnout na celé lidstvo: "...ve vhodné psychologické atmosféře je lidstvo důvěryhodné, tvořivé, samo sebe motivující, schopné a činorodé - disponuje možnostmi, o kterých se nám dříve ani nesnilo". [17] Antropologie rogersovské psychoterapie tímto způsobem vede k zájmu o lidstvo, k vizím budoucnosti i prorockým apelům. Rogers popisuje problémy současné západní civilizace, ale vždy vyjadřuje naději, že "tomuto 'temnému věku'" [18] je možné čelit a způsobit proměnu. V jeho vizi společenské proměny je přítomný i popis "lidí zítřka" [19] a samozřejmě i nepřítele, který této změně bude klást odpor. [20] Vrchol až téměř kosmicky pojatého zápasu nás ještě čeká, ale jeho přítomnost a i konečný výsledek Rogers zvěstuje s prorockým patosem: "Vichřice vědecké, sociální a kulturní změny mocně duje. Zavane nás do tohoto nového světa, světa zítřka, který jsem se pokoušel načrtnout. Středobodem tohoto světa se stanou lidé, lidé zítřka...". [21] Spásnou vizi Carl Rogers rozvíjí v kosmologickém konceptu: "Předpokládám, že je ve vesmíru přítomna formativní směrová tendence, kterou můžeme vystopovat a pozorovat ve hvězdném prostoru, v krystalech, v mikroorganismech, v komplexnějším organickém životě a v lidských bytostech. (...) Dotýkáme se tendence, která prostupuje veškerým organickým životem - tendence organismu dosáhnout sebenaplnění, jež mu bylo potenciálně dáno. A ještě s větší jistotou věřím tomu, že harmonicky ladíme s mocnou tvořivou tendencí, která zplodila vesmír, od nejdrobnější sněhové vločky až po ty nejobrovitější galaxie (...). Zřejmě se také ocitáme na samém prahu naší schopnosti transcendence, vytvoření nových a duchovnějších cest lidské evoluce." [22] Oslovení na dalších rovinách Hluboký spirituální zážitek ale může mít i terapeut. Rogers při práci s klienty prožil "směřování k transcendentnímu prožitku jednoty" i ztrácení lidského já "v prostoru vyšších hodnot" a zakusil "jednotu s vesmírem". [26] Zážitky tohoto charakteru interpretuje slovy: "Jsem-li jako skupinový facilitátor či terapeut v nejlepší formě, setkávám se s novou charakteristikou. (...) dokážu-li se uvolnit a být co nejblíže transcendentnímu jádru svého self, jednám s druhým zřejmě jakýmsi zvláštním a impulzivním způsobem, který nedokážu rozumně odůvodnit a jenž nemá s mými myšlenkovými procesy naprosto nic společného. Tento zvláštní způsob chování se však nakonec ukazuje jako správný. Je to podivné, ale zdá se, jako by má vnitřní duše dospěla až k vnitřní duši toho druhého a dotkla se jí. Sám náš vztah transcenduje a stane se součástí čehosi většího, jehož součástí je intenzivní růst, léčba a energie." [27] Spiritualita může být v psychoterapeutickém směru Carla Rogerse nasycena i na rovině společenství (6. rovina modelu). V souvislosti s komunitou Rogers spiritualitu výslovně zmiňuje v kapitole "Transcendentní stránka" knihy Způsob bytí: "Dalším důležitým aspektem procesu vytváření komunity, jak ho vidím já, je jeho transcendence, spiritualita. (...) Stejně jako v předchozích případech i zde jedna z účastnic velice výmluvně vyjadřuje mé myšlenky. Krátce po skončení semináře píše: Byl to pro mne úžasný duchovní zážitek. V komunitě jsem pociťovala duchovní jednotu. Dýchali jsme jeden za druhého, cítili jsme společně, a dokonce jsme hovořili jeden druhému z duše. Cítila jsem moc 'životní síly', která nás naplňovala - ať už je to cokoli. Její přítomnost jsem prožívala bez obvyklých bariér uzavřeného 'já', popřípadě 'ty' - připomínalo to zážitek meditace, při níž jsem se cítila být středem vědomí, které však bylo spíše součástí širšího, univerzálního vědomí. Avšak přes tento pocit jednoty nebyla svébytnost každého přítomného člověka nikdy zřejmější." [28] Tento klientčin zážitek Rogers považuje za "transcendentní jev", shodný s jeho vlastním zážitkem, zmíněným v předchozím odstavci, zážitkem jednoty s vesmírem ve stavu změněného vědomí. [29] Skupina, která je schopna poskytnout takový duchovní zážitek terapeutovi i jeho klientům, se sama stává "transcendentním jevem": taková skupina se může jevit "ako organizmus, ktorý má svoje vlastné mechanizmy riadenia, aj keď ich často racionálne definovať nevieme". [30] Rogersovská spirituálně zakotvená etika (3. rovina modelu spirituality) může člověka oslovit na další rovině jeho spirituality. Jejím základem jsou výše zmíněné antropologické předpoklady. Aktualizační tendence probouzí v člověku svobodnou vůli, takže se v něm rozšiřuje prostor pro vědomí odpovědnosti a spoluodpovědnosti. K přijetí odpovědnosti za sebe sama patří i naplňování pozitivních možností, které se týká druhých lidí i člověka samého (tedy odpovědnost za aktualizaci i sebeaktualizaci), což vede k altruistickému chování. Když je člověk "svojím kompletným organizmom", pak "je jeho správanie konštruktívne". [31] Rogersovy tři "nutné a dostačující podmínky terapie", [32] tedy empatický přístup ke klientovi, bezpodmínečná akceptace klienta a kongruence (opravdovost) terapeuta, mohou patrně snadno "prosakovat" z terapeutického procesu do osobní sféry terapeutových hodnot a norem a ovlivňovat jeho spiritualitu. Oslovení na ostatních rovinách spirituality nemusí být tak výrazné či může mít mělčí otisk než u jiných psychoterapeutických směrů. Např. na mytologické a narativní rovině může sice být terapeutova (nebo dokonce i klientova) spiritualita sycena Rogersovými barvitými koncepcemi úpadku tohoto - jak píše - "temného věku" a jeho vizemi "nového člověka" nebo nadějnými příběhy úspěchu jednotlivých klientů, přesto ale rogersovský směr inspiruje spiritualitu na této čtvrté rovině celkově jistě méně než např. narativní psychoterapie. Na závěr tohoto výčtu je třeba ještě připomenout, že podněty přicházející z rogersovské psychoterapie do spirituality terapeutů i klientů mohou, ale samozřejmě nemusejí proniknout. Pokud proniknou, neznamená to pochopitelně žádnou "konverzi" k nějakému rogersovskému "náboženství". Tyto podněty nemusejí být přijaty jako hotové, ale mohou být přizpůsobeny stávající spiritualitě a "vetkány" do její struktury. Mohou tak posílit např. humanisticky orientovanou jednotlivcovu spiritualitu nebo ovlivnit spiritualitu křesťana, aniž by se musely stát "konkurencí" zdrojům pocházejícím z křesťanské tradice. Závěr Poznámky: Zdeněk Vojtíšek | |||||
