Terminologické problémy studia tzv. alternativní religiozity

Miloš Mrázek

 

1. Termíny „sekta“ a „kult“

1.1. Předsociologické vymezení výrazu „sekta“

1. 2. Sociologická recepce výrazu „sekta“

2. „Nová náboženství“ a „nová náboženská hnutí“

3. „Alternativní náboženství“ a „alternativní náboženská hnutí a náboženské organizace“

4. Závěr: Co s výrazem „sekta“?

 

K významným a nanejvýše aktuálním oblastem bádání sociologie náboženství patří působení sekt, nových náboženských hnutí či alternativních náboženských skupin. Od samého počátku však toto bádání doprovází celá řada nejasností. V současné době jsou to především problémy dva:

1.Otázka míry angažovanosti ve prospěch či v neprospěch působení některých skupin.[1]

2.Terminologická nejasnost.

 

V tomto příspěvku se budeme věnovat problému druhému, který je ovšem s prvním úzce svázán. A i proto je – byť se jedná o otázku diskutovanou velmi často[2] – jeho vyřešení, zdá se, bohužel v nedohlednu. Potíž je v tom, že nevíme, jak vlastně předmět našeho bádání máme pojmenovat. Např. již první věta tohoto příspěvku navodila problém: Jaké výrazy použít: „sekta“, „kult“, „nové náboženské hnutí“, „alternativní náboženská skupina“ či ještě nějaké jiné?

 

Pojďme se na příčiny a důsledky tohoto terminologického zmatku podívat blíže.

 

1. Termíny „sekta“ a „kult“

 

Termín „sekta“ zavádí do sociologie M. Weber, který v souvislosti s výkladem své teorie o vniku kapitalismu z ducha protestantské etiky[3] rozpracoval ideální typologii „církev – sekta“. Nicméně Weber nepoužil žádný novotvar ani termín s neutrálním výrazem, ale slovo, které má svou bohatou tradici.

 

1.1. Předsociologické vymezení výrazu „sekta“

 

Co se etymologie týče, panuje shoda v tom, že toto slovo je odvozené od latinského sequi („následovat“), byť často se mu rozumělo ve významu „secare“ („sekat“ a odtud „oddělovat“).

 

Této etymologii odpovídá i to, že toto v latině slovo sloužilo často jako ekvivalent řeckého výrazu hairesis. To doslova znamená „volba“, „výběr“, „sklon k něčemu“. V mimobiblickém používání se tímto slovem myslela konkrétní škola (např. filosofická), tj. shromáždění žáků kolem svého učitele a kteří se nějak odlišovali od svého okolí, nebo strana či hnutí (např. Josephus Flavius jím označuje jednotlivé směry uvnitř tehdejšího židovství, Ant. Iud. 13, 5, 9). V původním významu zvolení si odlišnosti či následování nějaké nauky nalezneme užití slova hairesis na několika místech ve Skutcích apoštolských (5:17 pro saduceje, 15:5; 26:5 pro farizeje, 24:5, 14; 28:22 pro křesťany, což ČEP střídavě překládá jako „sekta“, „strana“ a „směr“). Pro křesťany toto označení však přichází zvnějšku a křesťané sami se s ním neztotožňují. Od počátku jim zní hairesis velmi nelibě a používají ho pro označení opaku pravé víry a pravé církve. Původní význam „volba“ zde nabývá významu „svévole“.[4] Haireseis jsou průvodním jevem vzniku a pobývání církve ve světě. Kde je ekklésia, jsou i haireseis (srv. 1 Kor 11:18–19, 2 Pt 2:1). A naopak, o hairesis je možné hovořit pouze na pozadí ekklésia. Přitom dopouštět se haireseis patří k největším zvrácenostem jako jsou modlářství, smilstvo a opilství (Gal 5:20). Není pro ně místo v církvi právě proto, že ekklésia a  hairesis se navzájem vylučují (srv. Tit 3:10).

 

Tento přístup pak můžeme sledovat v dějinách církve, kdy se formulují ortodoxní dogmata právě v boji proti různým herezím. Nás však zajímá výraz secta, který je téměř vždy ve Vulgátě převodem hairesis. Na některých místech však sv. Jeroným požívá pouze polatinštělého slova heresis, přičemž není jasné, podle jakého kritéria se přitom postupovalo.

 

Tak v počátku byly „hereze“ a „sekta“ v podstatě synonyma; později se první pojem vztahoval k  naukové stránce a druhý ke stránce institucionální. Sekta je podle tohoto tradičního chápání skupina, která se oddělila na základě bludného učení (tj. hereze) od obecné církve, ale která se sama za církev považuje. Je to falešná církev. Takovéto konotace doprovází užití výrazu „sekta“ po následná tisíciletí. Ještě Corpus iuri canonici z  roku 1917 rozumí pod označením secta především křesťanská společenství, která narušila jednotu s katolickou církví; dále jsou takto označeny tajné společnosti bojující proti církvi, na některých místech se pojmu používá i pro nekřesťanské skupiny (srv. can. 1060, 1065 § 1, 1131 § 1, 2314 § 1).[5] Podobně v protestantském prostředí se bude výrazu používat pro označení skupin, které se vzdálili učení Písma.[6]

 

1. 2. Sociologická recepce výrazu „sekta“

 

Je snad až paradoxní, že výraz s tak negativním významem vybral Weber pro svou ideální typologii, tedy metodu, která byla rozpracována v kontextu jeho programu Wertfreiheit. Antiteze církve a sekty neodráží antitezi pravé cesty ke spáse a cesty do záhuby, ale pouze protikladné sociální charakteristiky. Církev je vymezena jako univerzální, masová organizace s automatickým členstvím, které je důležité pro dosažení spásy, které ona zprostředkovává skrze své specifické úkony (svátosti). Je otevřená pro „spravedlivé“ i „nespravedlivé“. Sekta je malá exkluzivní skupina „náboženských virtuózů“ (tj. jen pro „spravedlivé“, pro „opravdu věřící“),[7] členství vzniká na základě osobní volby a určitých osobních kvalit.

Weber zakládá tradici, kterou rozvíjí E. Troeltsch [8], R. Niebuhr“[9] J. Wach [10], a další.

S pouhou dichotomií sekta-církev si ovšem sociologové nemohli vystačit. Koneckonců už Troeltsch zavádí třetí typ, a sice „Mystik“. Tento ne příliš šťastný výraz později nahrazuje H. Becker označením „cult“: Kult je skupina, pro kterou jsou charakteristické maximální individualismus, malá strukturovanost, větší důraz na osobní náboženskou zkušenost, „čistě osobní extatická zkušenost, spása, komfort a duševní či tělesné uzdravení“[11], náboženský eklekticismus, tolerance k jiným duchovním cestám.

 

Jeho žák M. Yinger používá výraz „kult“ v dosti jiném významu, a sice jako „skupinu podobnou sektám, která však vykazuje silnější rozchod s  dominantní náboženskou tradicí společnosti“.[12]

 

Rozdílná definice nově zavedeného termínu ovšem jistě nepřinesla více jasnosti. Pokračovatelé buď navazují na Beckera (např. Wallis)[13], nebo na Yingera (např. Stark a Bainbridge)[14].

 

R. Stark v návaznosti na B. Wilsona[15] a B. Johnsona[16] však zdůrazňuje, že to, co má být kritériem pro přidělení pojmenování „sekta“ v rámci sociologie, je vztah k většinové společnosti, a sice vztah vysoké tenze. Sekta už není antitezí k církvi (popř. denominaci), ale k majoritní společnosti. Sekta a kult jsou deviantními náboženskými skupinami. Stark konstatuje: „Kulty jsou hnutí reprezentující novou či odlišnou náboženskou tradici, zatímco církve a sekty reprezentují převažující tradici ve společnosti. Negativní konotace slova „kult“ reflektuje neobvykle vysoké napětí mezi těmito hnutími a sociálním prostředím.“ A dodává: „Všechna (dnes velká) náboženství začala jako kultovní hnutí.“[17]

 

Do terminologické diskuse na akademické úrovni ovšem vstoupí zájem společnosti. A to v souvislosti s výše zmíněnými cult wars.[18] Ty se počínají tragédiemi, kterými se některé skupiny „zviditelnily“. (Řadu těchto tragédií otevírá hromadná sebevražda americké skupiny vedené J. Jonesem v roce 1978.) Novináři potřebovali tento jev pojmenovat a nabízel se jim právě výraz „cult“. Tak se započíná další tradice významu tohoto slova.

 

V Americe však označení „kult“ v běžné řeči nahradil termín „sekta“ i s jeho významem „hereze“.[19] Označení se pak zpětně vrací jako pojem, který prošel explikací, tedy zpřesněním pojmu neodborného. Tak např. W. Zellner a M. Petrowsky hovoří o kultu jako o silně uzavřené a pro kontrolu společnosti mnohem těžko přístupné menší skupině shromážděné kolem charismatického vůdce jakožto nejvyšší autority, zatímco sekty jsou „obvykle konzervativnější odštěpek z větší náboženské organizace, (jejíž) členové jsou konvertité – ti, kteří našli »pravdu«“; je pro ni typická aktivní účast laiků a přestože si drží odstup od většinové společnosti, působí veřejně.“ [20]

 

Podobně definuje „kulty“ i kalifornský sociolog J. G. Melton. Kulty už nejsou alternativou k sektám či jejich podskupinou, ale jde naopak o zastřešující pojem, který zahrne i skupiny, jež se v dřívější sociologii řadily k sektám (např. svědkové Jehovovi). V tomto smyslu musíme anglické „cult“ překládat pouze jako „sekta“.[21] (V následujícím textu budeme v tomto případě používat označení „sekta/kult“).

 

2. „Nová náboženství“ a „nová náboženská hnutí“

 

Je to však J. G. Melton, který stojí u počátku odmítání pojmenování „kult“ (tedy „sekta“) a závádění pojmů[22] „nové náboženské hnutí“ (dále „NNH“) či „nové náboženství“ (dále „NN“). Mnohým sociologům náboženství dal tento pojem možnost vyhnout se pojmům „sekta“ a „kult“, u kterých stále častěji používali uvozovky či „tzv.“ s ohledem na obecně negativní chápání těchto označení v médiích.

Melton definuje nové náboženské skupiny či hnutí jako „náboženské skupiny, které působí stranou dominantní náboženské kultury (v našem případě křesťanského Západu), ve které se nachází, ale hledají příslušníky ze své nové hostitelské kultury.“[23]

 

Naděje, že s novým pojmem přijde konec terminologické konfúze, se však brzy vyhasly. Ukázalo se, že vlastně každé ze tří slov nového označení je problematické.

 

Zvláště to platí pro adjektivum „nové“. Jaký pojem má vyjadřovat?

Možností je několik:

a) nové ve smyslu „v nedávné době“. Ale od kdy? Od 19. stol.[24], po II. světové válce,[25] další zase od šedesátých let min. století.?[26]

b) nové ve smyslu „začínající“. Ale má se jím myslet začátek v dané kultuře[27], či vyloženě fáze vzniku jako taková?[28]

c) nové ve smyslu „v moderní době“. Další možnost je vidět esenci NNH v jejich modernitě.[29]

 

Potíže jsou i s adjektivem „náboženská“. Mnohé skupiny, která na seznamu „sekt/kultů“ antikultovního hnutí[30] zaujímaly první místa, budily debatu, zda se v jejich případě jedná skutečně o náboženství.[31] Ukázkovým příkladem mohou být na jedné straně scientologové, na straně druhé transcendentální meditace. První skupina vynaložila (v atmosféře cult wars) mnoho úsilí, aby odborníky a potažmo úředníky přesvědčila, že si plně zaslouží označení „náboženská“,[32] zatímco skupina druhá neméně horlivě usilovala o to, aby za náboženství považována nebyla.[33]

 

Bez problémů nakonec není ani výraz „hnutí“. Jako sociologický pojem implikuje neformálnost či strukturální volnost. Člověk se ke hnutí hlásí, ale nebývá formálním členem. Stricto senso tak pojem hnutí stojí v opozici proti pojmu „náboženská organizace.“ Proto např. G. D. Chryssides navrhuje vhodnější a přesnější termín „nové duchovní organizace a hnutí.“[34]

 

Další skupina problémů se týká toho, nakolik při zavádění nových pojmů a termínů jde o vědeckou preciznost, a nakolik o politickou korektnost, tedy o snahu označovanou skupinu neurazit označením, které se jí nelíbí. Víme-li, že se celý tento terminologický spor děje na pozadí cult wars, je jasné, že to není problém nikterak malý. Problém je, nakolik má sociolog brát ohledy na sebepojetí studované skupiny. Je to podobné, jako otázka, nakolik se má např. politolog, který chce nějakou skupinu označit za fašistickou, těchto skupin ptát, zda s tím souhlasí, či spíše hledat objektivní důvody pro volbu tohoto označení. Přirovnání není úplně přesné, jelikož v tomto případě by snad ohled na sebepojetí měl význam, jelikož „fašismus“ je původně sebeoznačení, kdežto „sekta“ i „NNH“ přichází jako označení z vnějšku. Další potíž je v tom, co dělat, když už se původně „nezávadné“ označení dané skupině přestane líbit? Přesně to už se s termínem „NNH“ stalo. Označované skupiny si všimly, že „NNH“ se i v běžném jazyce stalo pouhým synonymem „urážlivého“ jména „kult“ i pro jejich odpůrce.[35]

 

Další komplikace působí nejednotné používání výrazů „NNH“ a „NN“. Pro některé je to synonymum (např. J. G. Melton), jiní je používají pro označení jiných fenoménů, ale často v dosti odlišným způsobem (J. A. Beckford).[36]

 

Co se používání zatím uvedených termínů týče, můžeme v současné odborné sociologické literatuře rozlišit tři sociologické slovníky: a) obsahující „sekta/kult“ popř. „kult“ a „sekta“, b) obsahující „NNH“ resp. „NN“ i „kult“ a „sekta“[37] c) obsahující pouze „NNH“ popř. „NN“ jako synonyma k „sekta/kult“.

 

Ale existují i další slovníky. Potížím s uvedenými výrazy je totiž možné se vyhnout buď jejich novou definicí, čímž se ovšem zmatek, jak jsme viděli, ještě prohloubí, anebo nalezením výrazu nového. V literatuře můžeme nalézt mnoho takových pokusů: „okrajová náboženská hnutí“[38], „zvláštní náboženská skupina“,[39] „mládežnická náboženství“[40] aj.

 

3. „Alternativní náboženství“ a „alternativní náboženská hnutí a náboženské organizace“

 

Stále častěji se můžeme setkat s označením „alternativní religiozita“.[41] Nakolik to není úlitba zmíněné politické korektnosti, tak se zdá, že právě tento výraz může dobře posloužit pro zastřešující označení skupin, které byly nazývány výše problematickými výrazy.

 

Označení „alternativní religiozita“ použijeme pro označení takové religiozity, která je tvořena takovými náboženstvími a náboženskými skupinami, které se, které se výrazně odlišují od nějakého kulturně zavedeného a akceptovaného náboženství či zavedených náboženských organizací. Kulturní zavedeností myslíme to, že nějaké náboženství v nějaké oblasti vytváří nebo spoluvytváří většinovou kulturu. Pojem „alternativní“ (oproti „heretický“ a „sektářský“) nijak neodkazuje ke kategorii pravdivosti či správnosti. Alternativnost je také (opět oproti uvedeným adjektivům) akceptovatelná jak z pozice zavedeného náboženství (které ji může rozumět jako herezi), tak z pozice příslušníka  onoho proudu (který ji může chápat jako „úzkou – a třeba i jedině pravou – cestu ke spáse“), tak i z pozice pozorovatele z řad sociálních vědců.

 

Výhodou používání adjektiva „alternativní“ je, že zahrnuje jak nová hnutí a nová náboženství, tak i „staré“ proudy, které stojí po staletí mimo hlavní proud zavedeného náboženství. Podle konkrétního jevu je možné pojem dále zpřesňovat. Pro vystižení kontextu vzniku v moderní společnosti je možné hovořit o „moderních (alternativních) hnutích“, pro vystižení jevu naprosté ztráty osobní svobody v některých skupinách ovládaných výraznou charismatickou autoritou např. označení „totalitní (alternativní) náboženská organizace“ atd.

 

V rámci alternativní religiozity budeme rozlišovat „alternativní náboženství“ a „alternativní náboženská hnutí a náboženské organizace“.

 

Označení „alternativní náboženství“ používáme pro taková náboženství, která nabízejí jiné učení, jiný předmět uctívání, jinou cestu ke konečnému vysvobození, než náboženství zavedené. Alternativním náboženským hnutím či náboženskou organizací míníme takové náboženské směry a skupiny, které vznikají i v rámci zavedeného náboženství, ale které se nějakým znatelným způsobem odlišily od tradičních skupin tohoto náboženství (například z důvodu touhy po modernizaci a liberalizaci, z důvodu nesouhlasu s přílišnou modernizací a přizpůsobováním se světu, z důvodu nového čtení zjevených knih či nového chápání zjevení, z důvodu misijních – přizpůsobování se novým kulturním podmínkám apod.).

 

Tímto rozlišením se vyhneme například takovým dilematům, jaká měl Chryssides při zařazování hnutí Haré Kršna mezi „nová náboženská hnutí“. Hnutí, které se ve své věrouce ani kultovní praxí nijak zvlášť neodchýlilo od tradičního v Bengálsku zavedeného višnuismu,[42] jistě nemůžeme označit za alternativní náboženství, ale zcela jistě je to alternativní náboženská skupina vzhledem k tomu, že i z hlediska hinduistické tradice se jedná o specifickou podobu institucionalizace.[43]

 

4. Závěr: Co s výrazem „sekta“?

 

Zbývá nám vyřešit, jak v diskursu religionistiky či sociologie náboženství nakládat s výrazem „sekta.“ Ukázali jsme, že jeho zavedení do těchto oborů způsobilo více zmatků než vyjasnění, o které má v odborné terminologii jít především. Viděli jsme to, že zatímco se odborníci dohadovali, jak tento pojem „odhodnotit“ a zpřesnit , tento žil svým vlastním životem dále (byť byl vyjadřován i termínem „kult“) a vědci tak nad ním ztratili kontrolu.

 

Docházíme k závěru, že není možné, aby došlo k jeho explikaci, která by byla konsensuální.

Navrhujeme tedy ponechat tento výraz v oblasti zkoumané skutečnosti, kterou vědec uchopuje vlastními pojmy. [44] Výraz „sekta“ tak nebude patřit do slovníku religionistického či sociologického diskursu. Podobně jako do něj nepatří např. výrazy „hřích“ či „světec“. Ale podobně jako sociolog náboženství může zkoumat, co se v které době a v jaké oblasti považuje za hřích či jaké vlastnosti mají lidé, kteří jsou kanonizovány, může zkoumat, jak se zachází s výrazem „sekta“. Ať už v odborném teologickém slovníku (může např. sledovat, jak a proč dochází k posunu od označení „sektáři“ k „odloučení bratři“), ale třeba i v sekulárním prostředí (např. jakou roli v opouštění tohoto označení hraje zmíněná ideologie politické korektnosti.“ Úkolem sociologa či religionisty by pak nebylo odpovídat na otázku, co je sekta, ale pozorovat, kdy je nějaká skupina tímto tradičně pejorativním výrazem označována a snažit se pochopit, proč se tak děje. Jakým kritériem se uživatel tohoto výrazu řídí a proč se jím řídí?

 

Článek vyšel poprvé v Theologické revue (časopis UK HTF) 1/2005.